Sir Philip Sidney
15. 3. 2009
Sir Philip Sidney
(1554 – 1586)
Tak jsem dnes koně, ruku, kopí ved,
že v šraňcích obdržel jsem za to cenu,
kterou mi přiřkly oči Angličanů
i Francouzů, jež příměří den sved;
jezdcům jen jízda stála za pohled,
měšťanům síla; soudci zkušenému
se zdá, že za cvik vděčím štěstí svému,
a další o náhodě mluví hned.
Jiní (vždyť z obou stran mám v dobré víře krev těch, kdož v těchto věcech lepší byli) tvrdí, že předurčen jsem na rytíře.
Nikdo z nich netuší, jak přestřelili!
Stella se dívala a z božské tváře
i na mé klání dopad odlesk záře.
I.
Jak dlouhá, smutná zdá se každá noc,
tklivě si září bledá večernice,
proč na vás myslím převelice,
kde vězněn rozum ztrácí svoji moc?
Když krmě chutná, chuť svou rázem ztrácí,
Když chladné šero šíří louče svit
pak pohleď v srdce, které nezná klid
kde rvou se na znesváření draci.
Má paní, bez vás zčernal rázem svět,
je pustý, prázdný jako nikdy dřív,
ať mstivý Amor vezme šíp si zpět,
v hruď vážně raněn, přesto zdám se živ.
Kdo šípem střelce jednou trží ránu,
pomoc mu přijde nejdříve až v Pánu.
II.
Má paní, čarokrásná královno noci!
Z nebeské výšky letmo hledíš v zemi,
však lukem ostrostřelce trpné činíš bědy!
Spi spánkem věčnosti ukryta i ve své temné moci.
Dopřej dnes duši milencově jitra —
ať osiří krása zpupných žen.
Jsa vězněn tvým podmanivým třpytem,
prosím tě, kroť svou bludnou sílu hvězd!
Chladný paprsek, herold tvůj i ostří,
proklál mé srdce coby žhnoucí kopí.
Nech bratra Slunce více kralovat, vždyť s koncem dne červánek zvěstuje bolest lásky!
III.
Když k ránu Noc chce oči přesvědčit,
jimž světlo nedá Příroda či Um,
že chybí-li cíl šípům pohledů,
v zbrojnici Spánku jest je odložit,
má duše s okny nejvíc dokořán
si prohlíží tvař tmy a vší svou mocí
se těší z barvy, jíž je s vnitřní nocí
i vlastní bludnou silou soulad dán.
Když ptáci čarují a vzduch, jenž je
heroldem jitra jako červánky,
všem tvorům květy slasti rozvije,
mé oči kryjí víček náhrobky,
jak chce to jejich pán, jenž rdít se musí že světlo v hlavě má a tmu jen v duši.
IV.
Proudem slz, oči, marně chcete smýt,
Čím se váš letmý pohled provinil;
do srdce obraz dovedly jste vrýt,
že vidím ji, i když vám jas se skryl.
Marně teď, srdce, pohledem tím žhneš,
doufáš, že žár ti vzdechy ochladne;
v svém nitru výheň v nich jen nalezneš,
ve které dmýchají víc do ohně.
Bez srdce. Rozume, jsi osiřelý.
a v hlavě marně hledáš pevný hrad;
když oči zradily tě nepříteli,
k tvé síle cestu také bude znát.
Když bylo zcela marné štvát se hložím,
i život k nohám smrti marně složím.
V.
Proud slzí zkrápěl modrotřpytný lesk,
kdo tíhu nebes na vás uvalil;
jak velké břímě může činit stesk;
bych bez těch očí sotva uvěřil.
Co větší bol, zda krev prolévat v boji,
či bez sil ronit v lásce proudy slz;
je stokrát snazší hrdě padnout v zbroji,
než chutnat vína hořké lásky trs.
Jsa neklidný, přivírám své oči
a chvějí se víčka ztěžklá citem;
v tom blouznění, celý svět se točí;
spíš skonal bych ostrým břitem.
Ač mocný rytíř, jindy pevný v sedle,
s láskou svou zdá se, šlápl zcela vedle.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
